Knihomolův blog

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých  je kniha představovaná jako morální thriller nebo detektivka. Skutečně z obojího cosi má - potkáme zde několik mrtvol (na 250 stran celkem velké množství) a prostředí odlehlé končiny v polských horách, kam policii trvá hodiny se dostat a místním obyvatelům stejně dlouho vůbec policii zavolat, skutečně tvoří pochmurnou, napjatou atmosféru. Ale jako detektivka kniha moc nefunguje, protože pachatele pozorný čtenář odhalí relativně rychle. A na funkční thriller je kniha zase příliš šílená. Přesto ale stojí za přečtení. Ne kvůli tomu thrilleru, ale kvůli morálnu. Příběh vypráví Jana Dušejková (Janina Duszejko), postarší inženýrka, která je protypem "šílené staré ženské" - žije v zapadlém koutě světa, kde skoro nikdo nežije. Má raději zvířata než lidi. To je ostatně vidět i v jejím stylu psaní, kde pro ni důležitá slova jsou s počátečním velkým písmenem. Někdy se velkého písmene dočká i nějaký Člověk, ale v porovnání se zvířaty je...

O knize jsem měla jen velice matné povědomí ze školy. Kniha z poloviny 20. století, kde se pálí knihy, v učebnici někde kolem Orwella. Představovala jsem si tedy dílo o jakési totalitě typu Evropa 20. století - ostatně i Hitler pálil knihy, ne? 451 stupňů Fahrenheita ale o tom není. Sice se knihy pálí, ale nikoliv proto, že by snad obsahovaly myšlenky nepřátelské k režimu. Pálí se proto, že vysoce konzumní společnost činí nešťastnou. Lidé si kupují větší a větší televize, z nichž na ně proudí větší a větší nesmysly. Vlastně koukají jen na bezduché seriály a různé akční reportáže o honičkách policistů. Hlavně žádný složitý obsah, nic nad čím by se muselo přemýšlet. A nic, co by nedejbože někoho šokovalo. Jedna z postav v knize vypráví, jak se svět do té šlamastiky dostal. A moderní čtenář se nestačí divit, kolik současného se v knize z 50. let odráží. V knihách jsou protiřečící si informace, které lidi jen matou a činí je nešťastnými - jako odraz dnešních polopravd a fake news, které je...

Proč můžeme být něčím neuvěřitelně fascinovaní? Proč zlo tak odpuzuje a zároveň přitahuje? A kam až sahá zájem o druhého? V knize Garden of Love  se mísí několik příběhů dohromady. Na jedné straně je tu vypravěč, zkrachovalý policista, který žije pro jediný případ. Na druhé straně onen zločinec, dokonalý schizofrenik po vzoru doktora Jekylla a pana Hydea. Oba příběhy se proplétají, až nepozorný čtenář - jako třeba já - nabyde ze začátku pocit, že jde o příběh jen jediného člověka. Ve skutečnosti sledujeme život policisty - současný i doby dávno minulé - i zločince, zkrze autobiografické dílko Garden of Love , které policistovi zaslal. Postupně se odkrývají nové a nové spletitosti a provázanosti. Policistu zločinec přímo fascinuje, je pro něj vším, neustále ho sleduje a snaží se o něm zjistit všechno. Ale zločince úplně stejně fascinuje policista, a to natolik, že na jednu dobu zapudí pana Hydea a nahradí ho právě klonem policistovým... Tím ale fascinace nekončí. Matthieu (Jekyll) j...

Paní Bovaryovou zná teoreticky asi každý z hodin literatury, protože tato kniha má už po desetiletí místo v učebnicích. Ale kdo z nás ji ve škole četl? Já ne. Když jsem na ni ale narazila při potulkách po knihovně Francouzského institutu (když tedy zrovna byla otevřená...), řekla jsem si, že bych to měla napravit. První, co mě zaujalo, bylo vydání - padla jsem totiž na vydání z edice Classiques & Cie Lycée , tedy z vydání pro francouzské maturanty. V průběhu knihy čtenář narazí na několik "pracovních stránek", kde je rozebraný určitý úsek knihy; na konci pak je ke každé této stránce zařazený historický nebo literárně-teoretický kontext, který není abstraktní (jako v českých školách), ale odráží se od díla. Občas lituji, že jsem nechodila na francouzské gymnázium... Dost ale bylo vydavatele. Román samotný je neuvěřitelně bohatý. Začátek je trošku nesmělý a kostrbatý, ale rozvíjí se více a více a má větší a větší spád. Hlavní hrdinkou je Emma, děvče, které vyrůstalo v klášt...

Francis Scott Fitzgerald. Slavný spisovatel jazzového věku. Příběhy plné floutků, kteří marní čas v barech, plýtvají penězi draze vydělanými rodiči, nebo rovnou sekají dluhy. Ale jaký byl on? A jaká byla jeho žena? Na drahé polovičky slavných se často nemyslí. Nebo aspoň já nemyslím. Ale kniha, která se honosila tvrzením, že je románem o manželce Francise Scotta Fitzgeralda, mě zaujala. Zeldy poznáme dvě. Jako by to ani nebyly stejné ženy. První Zelda je mladá, bezstarostná. Chce se jen bavit, užívat si mládí a hlavně se o nic nestarat. Stane se tak vyživovanou manželkou nadějného mladého pana spisovatele, jezdí z večírku na večírek a hlavně nemá žádné ambice. Chodila na balet, ale proč v něm pokračovat, když je teď slavnou paní Fitzgeraldovou? Takhle se zbaví všech svých koníčků, dokonce i svého já, když přijme roli předlohy jedné postavy. Taková moderní verze klasické puťky. Pak ale nastává zlom. Puťka je najednou plná zájmů - maluje, píše, vrhá se bezhlavě zpět do baletu. Jenomže no...

Mám ráda knížky, kde je příběh, ale nejen to. Jsem unesená z knih, kde se vypravěč zamýšlí nad světem, glosuje, co se děje kolem něj, zařazuje to do širšího kontextu... Samozřejmě to nesmí jít na úkor příběhu, když si kniha říká třeba román, autor musí najít nějakou rovnováhu. O Možnostech milostného románu jsem cosi četla na internetu, nicméně dostala jsem se k ní proto, že byla na Vltavě čtená na pokračování. A ze začátku jsou byla nadšená. Román, v němž se autor dívá kriticky na okolí, přemýšlí, nic nenechá bez poznámky, a přitom to celé má nějaký příběh, který se skutečně hýbe. Nadto ve čtené podobě mají zamyšlení o to větší kouzlo. Přišlo mi, že jsem našla román, k němuž se budu ráda vracet. Ale ouha. Kniha je dobrá, ale není prostě dokonalá. Nakonec jí chybí ta rovnováha, která balancuje mezi popisností příběhu a bludištěm myšlenek. V první polovině mi přišlo, že autor dává místy příliš prostoru myšlenkám, jednu myšlenku otáčí dokolečka dokola a ještě jednou, aby s ní po...

Kam až může vést nenávist? Zaslepená nenávist skupiny vůči skupině, která toho druhého činí zhmotněným zlem? Přesně v takovém světě se odehrává Naslouchač. Na jedné straně jsou lidé z nížin, kteří zotročují sklenaře. Zavírají je do ghett, nutí je nosit zvláštní oblečení, obviňují je naprosto iracionálně ze všeho zlého. Štítí se jich, odmítají se k nim přiblížit a považují je za prašivé. Nedávají jim dostatek jídla a nutí je k těžkým pracím. Jejich chování není nepodobné chování středověkých Evropanů, nebo dokonce nacistů, vůči Židům. Sklenaři naproti tomu vidí lidi z nížin jako ztělesněné zlo, které je připravilo o jejich někdejší slávu. Byť se jim samozřejmě nelze divit, vzhledem k podmínkách, v jakých žijí, nakonec se ukáže, že jejich pohled na svět je prostý jakékoliv sebereflexe. Svět sklenařů před zotročením je pro ně ideální a bez chyb, oni jediní byli schopní racionálně šetřit se vzácnou látkou. Jak ale později vyjde najevo, jejich racionalita šla (doslova) přes mrtvoly. ...

Před lety, když jsem byla mladší, se o Danu Brownovi hodně mluvilo. A o jeho knize Šifra mistra Leonarda obzvláště. Mluvilo se o ní tolik, že jsem si dokonce myslela, že je to první autorova kniha. Kdysi jsem viděla film, z nějž už si moc nepamatuji. Proto když jsem v knihovně viděla jeden výtisk ležet, rozhodla jsem se, že to slavné dílo musím přečíst. Svět hlavního hrdiny, Roberta Langdona, je svět plný konspiračních teorií, symbolů, které do sebe zapadají a odhalují různá spiknutí, která jsou tajná, ale vlastně do očí bijící. Přehazováním písmen, jejich převodem do hebrejské abecedy a jinými kouzly se v něm dá odhalit mnohé. (Trošku mi to připomínalo jednu konspirační teorii, podle níž se číslo letu spoje, který narazil do newyorských Dvojčat, zobrazí ve fontu Wingdings, čímž se odhalí krutá pravda...) Nevím, kam na ty nápad autor chodí. Všechny byly trošku přitažené za vlasy, většinou byly zároveň trošku i legrační. Brown ale jako by chtěl dávat na odiv, co všechno si ke k...

Ani nevím, proč jsem po této knize sáhla... Zřejmě mě zaujala známá silueta Karlova mostu na obálce. Jakási touha přečíst si něco, co se odehrává ve známém prostředí. Podle vydavatele jde o thriller. Pod pojmem thriller si představuji příběh, v němž jde o život, kde se celou dobu musím bát, co se stane. Taková však kniha není. Celkem dlouho jsem si říkala, o čem to vlastně jako má být, když se tam nic neděje. Pak se hlavní hrdina vydal z Londýna do Prahy, na druhou stranu železné opony. Skvělé, začíná se něco dít, řekla jsem si. Ale celá jeho cesta se vyvíjela tak neuvěřitelně předvídatelně, že jsem si říkala, o čem bude dalších 150 stran... Druhá polovina však ale byla opravdu skvělá - napínavá, nepředvídatelná, kniha, jak má být. Kapitolou sama pro sebe jsou ale československé „reálie“. Kniha vznikla v 60. letech minulého století, takže autorovy možnosti, jak zjistit co nejvíc o životě na druhé straně železné opony, byly asi opravdu omezené. I tak mě to ale dosti drásalo... ...

Román Dům ztracené ozvěny nese silné autobiografické prvky. Malý Richard, autorovo alter ego, žije se svou starší sestrou a rodiči v pražské Libni, ve stejném domě, ve kterém žil sám Lustig. Jeho maminka, stejně jako Lustigova, je praktikující židovka, ale jinak se od většinové společnosti rodina příliš neliší: tatínek je drobným živnostníkem, dcera chodí na gymnázium, sestřenice byla na rok v Itálii, kde žila v ženském klášteře. Možná i proto je kniha velmi silný zážitek. Začíná ještě na konci 30. let, kdy žila rodina malého Richarda obyčejný život. Samozřejmě se lišili od ostatních - Richardova maminka chodila do synagogy a dodržovala (přinejmenším některé) židovské náboženské zvyklosti. Výrazně se však od většinové společnosti nelišili. Vyjma jedné podivné poznámky je Richardův život prost antisemitismu. Ještě utečenec z nacistického Německa, který rodině vypráví o Křišťálové noci, působí exoticky a Richardovi rodiče jsou přesvědčeni, že jim se to stát nemůže. Právě to je na kn...

"Maigret nebyl sám, kdo se odedávna snažil poznat charakter oběti. Kriminalisté přikládají čím dál větší důležitost mrtvému, a v mnoha případech na něho dokonce svalují značnou část odpovědnosti." Román vznikl v roce 1968. V roce, který znamenal mnoho pro Československo i pro Francii, pro každou ze zemí z jiného důvodu. Rok vydání je ale důležitý z jiného důvodu: konec 60. let byl vrcholem něčeho, co se občas označuje jako tzv. první viktimologická škola. Viktimologie, věda zajímající se o oběť, se zrodila po 2. světové válce. Učení páni zkoumali oběti ze všech stran, škatulkovali je podle různých kritérií. A když už byli v tom škatulkování, začali třídit oběti i podle toho, nakolik měly vinu na tom, že se trestný čin stal. Samozřejmě i se škatulkou "za čin může oběť, nikoliv pachatel". Právě v roce 1968 obhájil později známý viktimolog Ezzat Fattah svou dizertaci s příznačným názvem Je oběť vinna? Přesně v tomto duchu se vine celý příběh. Nehodí se v...

Začátek knihy dosti připomíná Klub nenapravitelných optimistů . Matka hlavního hrdiny se vdala za někoho z jiné sociální skupiny (v tomto případě se Indka vdala za Angličana, v druhé knize si dcera továrníka vzala chlapce z dělnické rodiny) a manželství nakonec skončilo nezdarem. Malého hrdinu postupně opouští všichni kamarádi a štěstí nemá ani v lásce: zamiluje se do dívky, která s ním nemůže mít vztah kvůli kulturním tradicím své rodiny, kterých se nemíní vzdát (Tom z Nezmara se zamiluje do dívky s indickým původem, která byla zaslíbena jinému; Michel z Klubu zase do Židovky, která se má nadto s rodinou odstěhovat do Izraele). Naštěstí však, na rozdíl od Klubu nenapravitelných optimistů, vezme autor vše zkrátka a neplní stránky zbytečným balastem. To, že kniha není příliš dlouhá, je rozhodně velkým plusem oproti Klubu . I tak se ale najde v dalších částech mnoho zbytečného. O Tomově soužití se dozvíme tolik, že si říkáme, jestli si tu či onu historku nemohl autor odpustit, kdy...

Píše se rok 1959 a dvanáctiletý pařížský hoch Michel Marini objevuje tajemství Klubu nenapravitelných optimistů - neoficiálního spolku utečenců z Východního bloku. Zdá se to neuvěřitelné, ale z jeho členů, o mnoho let starších než on, se stanou jeho (snad nejlepší) přátelé. Kromě nich se doopravdy přátelí snad jen s vysokoškolačkou Cécile, dívkou svého bratra. Neuvěřitelnými přáteli však to však nekončí. Na Michela se totiž neuvěřitelně lepí smůla: během pěti let příběhu postupně přijde (obrazně či doslova) o bratra, otce, Nicolase, od nějž opisoval během hodin matematiky, Cécile, svou dívku Camille a nakonec i o všechny své přátele z Klubu. Toto absurdní vršení jednoho neštěstí za druhým by nevadilo - ostatně kdo čte knihy proto, aby se v nich dočetl prostou pravdu? Kniha však musí být napsána tak, aby dávala dohromady smysl, aby ji něco pojilo dohromady, musí mít jednotný styl (pokud zrovna střídání stylů není hlavní myšlenkou díla, což zde opravdu není). Nic z toho však tato k...

Kniha začíná básní, která vysvětluje, o co vlastně v knize jde - o popis, kterak vznikl "nový člověk", lepší než my dnes. Jak to tedy bylo? Vše začíná jednou slečnou, Jeanne Ceccaldiovou. Narodila se v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii. Vystudovala medicínu a stala se - což má význam - plastickou chiruržkou, stejně jako její manžel. Narodil se jim syn Bruno. Manželství ale dlouho nevydrželo, syna vychovával otec. Jenomže ten na něj neměl čas, Bruno skončil na internátní škole, kde ho šikanovali. Nakonec ho vychovávala babička. Jeanne se znovu vdala a se svým druhým manželem měla druhého, o dva roky mladšího syna, Michela Djerzinského, který je klíčovou postavou příběhu o "novém člověku". Ani o něj se jeho matka, která si mezitím začala říkat po americku Jane, nestarala, neboť mezitím podlehla kouzlu myšlence nevázaného sexuálního života, z níž se pak vyvinulo hnutí hippies, a malý syn v takovém životě neměl místo. I malý Michel tedy putoval ke své babičce...

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Těchto několik, zdálo by se nevinných, vět napsal hlavní hrdina knihy Žert Ludvík své přítelkyni, přesvědčené komunistce beze špetky smyslu pro humor. Co je na tom špatného? Dnešní mladé generaci se na tom asi nezdá špatného nic, stejně jako se nezdálo Ludvíkovi, byť byl velmi aktivním členem KSČ. Trockij byl jedním z ruských revolucionářů, který se však záhy po Leninově smrti znelíbil Stalinovi, takže se z něj stal symbol zrady a kontrarevoluce. Psát tedy fanatickému komunistovi "Ať žije Trockij!" nebylo moc uvážené. Věta "Optimismus je opium lidstva!" je zase aluzí na Marxův známý výrok, kdy za opium lidstva označil náboženství. Srovnávat všudy přítomný, téměř povinný optimismus s nenáviděným a opovrhovaným náboženstvím... Ludvík tedy těchto pár vět napsal své angažované přítelkyni, která neváhala a udala ho. Následovalo jakési vnitrostranické vyšetřování, v němž se zjistilo, že Ludví...

Příběh začíná nenápadně. V Oranu (dnešní alžírský Wahrán) se začínají objevovat krysy, většinou mrtvé. A následně i první nemocní, s příznaky nemoci, kterou všichni považovali za dávno vyhubenou. A tak začíná alegorie situace, co se stane, když soudobé společnosti hrozí nebezpečí. Především je nutno dodržet všechny předpisy. Postup musí někdo schválit. Jenomže ten někdo se bojí, že způsobí paniku, takže neschválí nic. Řešení, které je nutno přijmout rychle, nepřichází. A jak se zachovají jednotlivci? Přímo příkladně se zachoval doktor Rieux. Nehledě na nebezpečí, které mu hrozilo, pečoval o nemocné, snažil se zachraňovat lidské životy. Naprosto opačně se zachoval Rambert, novinář, který byl do Wahránu pouze vyslán na služební cestu. Poté, co bylo město uzavřeno do karantény, ho přepadla myšlenka, že jeho se to přece netýká, vždyť on není místní, přece mu musí povolit vycestovat. Pokouší se město opustit nejdříve legálně, nakonec ilegálně. A nakonec otec Paneloux, místní kněz. Pr...

Jako milovník historie jsem se na tuhle knihu opravdu těšila. Od Tučkové jsem kdysi četla Žítkovské bohyně - nenadchlo to, ale číst se to dalo. Jenomže s Gertou Schnirchovou jsem opravdu narazila... Příběh začíná slibně. Gerta je napůl Češka, napůl Němka z Brna, města napůl českého a napůl německého. Přímo se nabízí, aby Gerta byla rozpolcená mezi německým nacismem a českým vlastenectvím a abychom viděli, jak si s nacistickou minulostí některých obyvatel poradí město, kde spolu oba národy žily po staletí. Už tady příběh trošku zklame. Gerta má českou maminku a její nejlepší kamarádkou je Češka Janinka. Jenomže maminka i Janinka zmi zí už na začátku a Gerta je nadále p ouze pod vlivem svého německého otce. Aby si náhodou čtenář nemyslel, že Gerta svého ot ce nesnáší bezdůvodně (vžd yť je jenom fanatický nacista, že), autorka si vymysl ela jakýsi incestní příběh dosti přitažený za vlasy. Přichází konec války a s ním ods un, asi nejlépe napsaná č ást příběhu. Gerta je spolu s ostat...