Jean-Michel Guenassia - Klub nenapravitelných optimistů

Píše se rok 1959 a dvanáctiletý pařížský hoch Michel Marini objevuje tajemství Klubu nenapravitelných optimistů - neoficiálního spolku utečenců z Východního bloku. Zdá se to neuvěřitelné, ale z jeho členů, o mnoho let starších než on, se stanou jeho (snad nejlepší) přátelé. Kromě nich se doopravdy přátelí snad jen s vysokoškolačkou Cécile, dívkou svého bratra.

Neuvěřitelnými přáteli však to však nekončí. Na Michela se totiž neuvěřitelně lepí smůla: během pěti let příběhu postupně přijde (obrazně či doslova) o bratra, otce, Nicolase, od nějž opisoval během hodin matematiky, Cécile, svou dívku Camille a nakonec i o všechny své přátele z Klubu.

Toto absurdní vršení jednoho neštěstí za druhým by nevadilo - ostatně kdo čte knihy proto, aby se v nich dočetl prostou pravdu? Kniha však musí být napsána tak, aby dávala dohromady smysl, aby ji něco pojilo dohromady, musí mít jednotný styl (pokud zrovna střídání stylů není hlavní myšlenkou díla, což zde opravdu není). Nic z toho však tato kniha nenabízí.

Dohromady celých 700 stran lepí snad jen Michel a jeho přátelé. Většinou jde o jeho vyprávění, pak je však z ničeho nic hlavním hrdinou některý z jeho přátel a jeho příběh se vypráví v er-formě. Proti tomu žádná, ale střídání nemá příliš logiku. Proč je Sašovi věnována celá kapitola, lze snadno pochopit - jde o postavu ve skrze záhadnou, čtenář je napjatý, proč ho tak všichni nesnáší, a po jeho záhadné smrti přímo praskají nervy. Proč je ale ostatním věnováno různě prostoru? Proč se dozvíme přímo detailně o Leonidovi a o Imrém a Tiborovi, ale o ostatních jen porvrchně? A proč, když už se tedy o nich dozvíme tolik, si nevyslouží také samostatnou kapitolku a jsou zařazeni do proudu vyprávění a jejich příběh je přerušován příběhem Michelovým? A nebo, když už je to nutné, jaký smysl to má zrovna tam, kde to je?

V knize je několik zajímavých příběhů. Kromě osudu Michelových přátel je to i Franckova dezerce a Michelův vztah s Camille. Oba (Camille obzvlášť) pravda trochu působí dojmem, že autor se snažil stůj co stůj přidávat nové a nové (podivnější a podivnější) poznatky, aby byl příběh zajímavý. Bohužel je však mezi nimi (a dokonce i v nich) spousta vaty. Jako by autor měl potřebu stále něco psát a dobrou polovinou díla si jen krátil čas, než ho konečně zase napadne něco zajímavého. Škoda. Kdyby kniha byla o dobrou polovinu kratší, šlo by o veskrze zajímavé dílo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Milan Kundera - Žert

Dan Brown - Šifra mistra Leonarda

Jean-Michel Guenassia - Nezmar