Jean-Michel Guenassia - Klub nenapravitelných optimistů

Píše se rok 1959 a dvanáctiletý pařížský hoch Michel Marini objevuje tajemství Klubu nenapravitelných optimistů - neoficiálního spolku utečenců z Východního bloku. Zdá se to neuvěřitelné, ale z jeho členů, o mnoho let starších než on, se stanou jeho (snad nejlepší) přátelé. Kromě nich se doopravdy přátelí snad jen s vysokoškolačkou Cécile, dívkou svého bratra.

Neuvěřitelnými přáteli však to však nekončí. Na Michela se totiž neuvěřitelně lepí smůla: během pěti let příběhu postupně přijde (obrazně či doslova) o bratra, otce, Nicolase, od nějž opisoval během hodin matematiky, Cécile, svou dívku Camille a nakonec i o všechny své přátele z Klubu.

Toto absurdní vršení jednoho neštěstí za druhým by nevadilo - ostatně kdo čte knihy proto, aby se v nich dočetl prostou pravdu? Kniha však musí být napsána tak, aby dávala dohromady smysl, aby ji něco pojilo dohromady, musí mít jednotný styl (pokud zrovna střídání stylů není hlavní myšlenkou díla, což zde opravdu není). Nic z toho však tato kniha nenabízí.

Dohromady celých 700 stran lepí snad jen Michel a jeho přátelé. Většinou jde o jeho vyprávění, pak je však z ničeho nic hlavním hrdinou některý z jeho přátel a jeho příběh se vypráví v er-formě. Proti tomu žádná, ale střídání nemá příliš logiku. Proč je Sašovi věnována celá kapitola, lze snadno pochopit - jde o postavu ve skrze záhadnou, čtenář je napjatý, proč ho tak všichni nesnáší, a po jeho záhadné smrti přímo praskají nervy. Proč je ale ostatním věnováno různě prostoru? Proč se dozvíme přímo detailně o Leonidovi a o Imrém a Tiborovi, ale o ostatních jen porvrchně? A proč, když už se tedy o nich dozvíme tolik, si nevyslouží také samostatnou kapitolku a jsou zařazeni do proudu vyprávění a jejich příběh je přerušován příběhem Michelovým? A nebo, když už je to nutné, jaký smysl to má zrovna tam, kde to je?

V knize je několik zajímavých příběhů. Kromě osudu Michelových přátel je to i Franckova dezerce a Michelův vztah s Camille. Oba (Camille obzvlášť) pravda trochu působí dojmem, že autor se snažil stůj co stůj přidávat nové a nové (podivnější a podivnější) poznatky, aby byl příběh zajímavý. Bohužel je však mezi nimi (a dokonce i v nich) spousta vaty. Jako by autor měl potřebu stále něco psát a dobrou polovinou díla si jen krátil čas, než ho konečně zase napadne něco zajímavého. Škoda. Kdyby kniha byla o dobrou polovinu kratší, šlo by o veskrze zajímavé dílo.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Milan Kundera - Žert

Obrázek
Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Těchto několik, zdálo by se nevinných, vět napsal hlavní hrdina knihy Žert Ludvík své přítelkyni, přesvědčené komunistce beze špetky smyslu pro humor. Co je na tom špatného? Dnešní mladé generaci se na tom asi nezdá špatného nic, stejně jako se nezdálo Ludvíkovi, byť byl velmi aktivním členem KSČ. Trockij byl jedním z ruských revolucionářů, který se však záhy po Leninově smrti znelíbil Stalinovi, takže se z něj stal symbol zrady a kontrarevoluce. Psát tedy fanatickému komunistovi "Ať žije Trockij!" nebylo moc uvážené. Věta "Optimismus je opium lidstva!" je zase aluzí na Marxův známý výrok, kdy za opium lidstva označil náboženství. Srovnávat všudy přítomný, téměř povinný optimismus s nenáviděným a opovrhovaným náboženstvím... Ludvík tedy těchto pár vět napsal své angažované přítelkyni, která neváhala a udala ho. Následovalo jakési vnitrostranické vyšetřování, v němž se zjistilo, že Ludví
Další informace

Dan Brown - Šifra mistra Leonarda

Před lety, když jsem byla mladší, se o Danu Brownovi hodně mluvilo. A o jeho knize Šifra mistra Leonarda obzvláště. Mluvilo se o ní tolik, že jsem si dokonce myslela, že je to první autorova kniha. Kdysi jsem viděla film, z nějž už si moc nepamatuji. Proto když jsem v knihovně viděla jeden výtisk ležet, rozhodla jsem se, že to slavné dílo musím přečíst. Svět hlavního hrdiny, Roberta Langdona, je svět plný konspiračních teorií, symbolů, které do sebe zapadají a odhalují různá spiknutí, která jsou tajná, ale vlastně do očí bijící. Přehazováním písmen, jejich převodem do hebrejské abecedy a jinými kouzly se v něm dá odhalit mnohé. (Trošku mi to připomínalo jednu konspirační teorii, podle níž se číslo letu spoje, který narazil do newyorských Dvojčat, zobrazí ve fontu Wingdings, čímž se odhalí krutá pravda...) Nevím, kam na ty nápad autor chodí. Všechny byly trošku přitažené za vlasy, většinou byly zároveň trošku i legrační. Brown ale jako by chtěl dávat na odiv, co všechno si ke k
Další informace

Jean-Michel Guenassia - Nezmar

Obrázek
Začátek knihy dosti připomíná Klub nenapravitelných optimistů . Matka hlavního hrdiny se vdala za někoho z jiné sociální skupiny (v tomto případě se Indka vdala za Angličana, v druhé knize si dcera továrníka vzala chlapce z dělnické rodiny) a manželství nakonec skončilo nezdarem. Malého hrdinu postupně opouští všichni kamarádi a štěstí nemá ani v lásce: zamiluje se do dívky, která s ním nemůže mít vztah kvůli kulturním tradicím své rodiny, kterých se nemíní vzdát (Tom z Nezmara se zamiluje do dívky s indickým původem, která byla zaslíbena jinému; Michel z Klubu zase do Židovky, která se má nadto s rodinou odstěhovat do Izraele). Naštěstí však, na rozdíl od Klubu nenapravitelných optimistů, vezme autor vše zkrátka a neplní stránky zbytečným balastem. To, že kniha není příliš dlouhá, je rozhodně velkým plusem oproti Klubu . I tak se ale najde v dalších částech mnoho zbytečného. O Tomově soužití se dozvíme tolik, že si říkáme, jestli si tu či onu historku nemohl autor odpustit, kdy
Další informace