Knihomolův blog

Píše se rok 1959 a dvanáctiletý pařížský hoch Michel Marini objevuje tajemství Klubu nenapravitelných optimistů - neoficiálního spolku utečenců z Východního bloku. Zdá se to neuvěřitelné, ale z jeho členů, o mnoho let starších než on, se stanou jeho (snad nejlepší) přátelé. Kromě nich se doopravdy přátelí snad jen s vysokoškolačkou Cécile, dívkou svého bratra. Neuvěřitelnými přáteli však to však nekončí. Na Michela se totiž neuvěřitelně lepí smůla: během pěti let příběhu postupně přijde (obrazně či doslova) o bratra, otce, Nicolase, od nějž opisoval během hodin matematiky, Cécile, svou dívku Camille a nakonec i o všechny své přátele z Klubu. Toto absurdní vršení jednoho neštěstí za druhým by nevadilo - ostatně kdo čte knihy proto, aby se v nich dočetl prostou pravdu? Kniha však musí být napsána tak, aby dávala dohromady smysl, aby ji něco pojilo dohromady, musí mít jednotný styl (pokud zrovna střídání stylů není hlavní myšlenkou díla, což zde opravdu není). Nic z toho však tato k