Knihomolův blog

"Maigret nebyl sám, kdo se odedávna snažil poznat charakter oběti. Kriminalisté přikládají čím dál větší důležitost mrtvému, a v mnoha případech na něho dokonce svalují značnou část odpovědnosti." Román vznikl v roce 1968. V roce, který znamenal mnoho pro Československo i pro Francii, pro každou ze zemí z jiného důvodu. Rok vydání je ale důležitý z jiného důvodu: konec 60. let byl vrcholem něčeho, co se občas označuje jako tzv. první viktimologická škola. Viktimologie, věda zajímající se o oběť, se zrodila po 2. světové válce. Učení páni zkoumali oběti ze všech stran, škatulkovali je podle různých kritérií. A když už byli v tom škatulkování, začali třídit oběti i podle toho, nakolik měly vinu na tom, že se trestný čin stal. Samozřejmě i se škatulkou "za čin může oběť, nikoliv pachatel". Právě v roce 1968 obhájil později známý viktimolog Ezzat Fattah svou dizertaci s příznačným názvem Je oběť vinna? Přesně v tomto duchu se vine celý příběh. Nehodí se v

Začátek knihy dosti připomíná Klub nenapravitelných optimistů . Matka hlavního hrdiny se vdala za někoho z jiné sociální skupiny (v tomto případě se Indka vdala za Angličana, v druhé knize si dcera továrníka vzala chlapce z dělnické rodiny) a manželství nakonec skončilo nezdarem. Malého hrdinu postupně opouští všichni kamarádi a štěstí nemá ani v lásce: zamiluje se do dívky, která s ním nemůže mít vztah kvůli kulturním tradicím své rodiny, kterých se nemíní vzdát (Tom z Nezmara se zamiluje do dívky s indickým původem, která byla zaslíbena jinému; Michel z Klubu zase do Židovky, která se má nadto s rodinou odstěhovat do Izraele). Naštěstí však, na rozdíl od Klubu nenapravitelných optimistů, vezme autor vše zkrátka a neplní stránky zbytečným balastem. To, že kniha není příliš dlouhá, je rozhodně velkým plusem oproti Klubu . I tak se ale najde v dalších částech mnoho zbytečného. O Tomově soužití se dozvíme tolik, že si říkáme, jestli si tu či onu historku nemohl autor odpustit, kdy