Georges Simenon - Maigret v lázních

"Maigret nebyl sám, kdo se odedávna snažil poznat charakter oběti. Kriminalisté přikládají čím dál větší důležitost mrtvému, a v mnoha případech na něho dokonce svalují značnou část odpovědnosti."

Román vznikl v roce 1968. V roce, který znamenal mnoho pro Československo i pro Francii, pro každou ze zemí z jiného důvodu. Rok vydání je ale důležitý z jiného důvodu: konec 60. let byl vrcholem něčeho, co se občas označuje jako tzv. první viktimologická škola.

Viktimologie, věda zajímající se o oběť, se zrodila po 2. světové válce. Učení páni zkoumali oběti ze všech stran, škatulkovali je podle různých kritérií. A když už byli v tom škatulkování, začali třídit oběti i podle toho, nakolik měly vinu na tom, že se trestný čin stal. Samozřejmě i se škatulkou "za čin může oběť, nikoliv pachatel". Právě v roce 1968 obhájil později známý viktimolog Ezzat Fattah svou dizertaci s příznačným názvem Je oběť vinna?

Přesně v tomto duchu se vine celý příběh. Nehodí se v detektivce prozrazovat rozuzlení, ale zde si nemohu pomoci. Zavražděná je totiž typickým příkladem toho, o kom bychom řekli, že si koledoval. Vypočítavá, zlá, vyděračka, lhářka... Je těžké s ní soucítit, byť jen trošku. Čím více se o ní dozvídáme, tím je nám odpornější.

A pak Maigret najde vraha. Kultivovaného ženatého pána, skoro až sympatického, jemuž ta zlá vyděračka hodně ublížila. Vzbuzuje až soucit. Pomalu se pak chce čtenáři spolu s Maigretem říci: "Doufám, že bude zproštěn obžaloby..."

Poprvé vydáno roku 1968