Therese Anne Fowler - Z jako Zelda

Francis Scott Fitzgerald. Slavný spisovatel jazzového věku. Příběhy plné floutků, kteří marní čas v barech, plýtvají penězi draze vydělanými rodiči, nebo rovnou sekají dluhy. Ale jaký byl on?

A jaká byla jeho žena? Na drahé polovičky slavných se často nemyslí. Nebo aspoň já nemyslím. Ale kniha, která se honosila tvrzením, že je románem o manželce Francise Scotta Fitzgeralda, mě zaujala.

Zeldy poznáme dvě. Jako by to ani nebyly stejné ženy. První Zelda je mladá, bezstarostná. Chce se jen bavit, užívat si mládí a hlavně se o nic nestarat. Stane se tak vyživovanou manželkou nadějného mladého pana spisovatele, jezdí z večírku na večírek a hlavně nemá žádné ambice. Chodila na balet, ale proč v něm pokračovat, když je teď slavnou paní Fitzgeraldovou? Takhle se zbaví všech svých koníčků, dokonce i svého já, když přijme roli předlohy jedné postavy. Taková moderní verze klasické puťky.

Pak ale nastává zlom. Puťka je najednou plná zájmů - maluje, píše, vrhá se bezhlavě zpět do baletu. Jenomže nová Zelda, ambiciózní, rodící se feministka, naráží na svého manžela, a příběh začíná připomínat feministickou agitku. Francis se utápí v alkoholu, prochází tvůrčí krizí a šikovnější, talentovanější manželka mu je trnem v oku. A rozbíhá se učebnicový příklad domácího násilí: Zeldino místo je doma, jejím posláním je rodina. Žádné koníčky, žádné ambice. Jen připomenutím vlastní existence svého geniálního manžela (alkoholika) ruší v práci, jen kvůli ní nic dlouho nenapsal. Zelda má spousty možností ho opustit, ale vždycky se vrátí.

Postava Zeldy je propracovaná. Do příběhu jsem se ponořila, vžila jsem se do ní, měla jsem radost z jejích úspěchů a byla jsem smutná ze všech klopýtnutí. Knížka pro mě byla nezapomenutelný zážitek, a byť mi přišla místy dosti přitažená za vlasy, to mladé děvče mě přímo fascinuje. Ona až agitka tomu trošku ubírá na kráse, ale i tak je to fascinující dílo.

Poprvé vydáno roku 2013.