Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty Schnirch
Jako milovník historie jsem se na tuhle knihu opravdu těšila. Od Tučkové jsem kdysi četla Žítkovské bohyně - nenadchlo to, ale číst se to dalo. Jenomže s Gertou Schnirchovou jsem opravdu narazila...
Příběh začíná slibně. Gerta je napůl Češka, napůl Němka z Brna, města napůl českého a napůl německého. Přímo se nabízí, aby Gerta byla rozpolcená mezi německým nacismem a českým vlastenectvím a abychom viděli, jak si s nacistickou minulostí některých obyvatel poradí město, kde spolu oba národy žily po staletí.
Už tady příběh trošku zklame. Gerta má českou maminku a její nejlepší kamarádkou je Češka Janinka. Jenomže maminka i Janinka zmizí už na začátku a Gerta je nadále pouze pod vlivem svého německého otce. Aby si náhodou čtenář nemyslel, že Gerta svého otce nesnáší bezdůvodně (vždyť je jenom fanatický nacista, že), autorka si vymyslela jakýsi incestní příběh dosti přitažený za vlasy.
Přichází konec války a s ním odsun, asi nejlépe napsaná část příběhu. Gerta je spolu s ostatními vyhnána z města v rámci "pochodu smrti". Člověka až mrazí, když čte, co všechno "civilizovaný národ" Čechů, který by údajně nikdy nebyl schopen toho, čeho Němci za války, byl schopen udělat. A to vše bez výčitek svědomí.
Gerta ale s vyhnanými nestráví mnoho času. Z provizorního sběrného tábora míří do jedné jihomoravské vesnice, kde vypomáhá na statku. A tak se seznamujeme se starousedlíky, pro které jsou vinice a pole vším a místní Němci většinou hodní sousedé, a přistěhovalci-zlatokopy, kteří jen chtějí zbohatnout a Němce nenávidí z podstaty. A opět vidíme, čeho všeho byli Češi schopní a o jak nepěkných věcech se tak málo mluví, natož abychom přiznali chybu.
Kdyby tady slečna Tučková svou knihu skončila, šlo by bezesporu o velice podařený příběh. Jenomže autorka pravděpodobně nevěděla, jak by jinak Gertino putování zakončila, než její smrtí. A protože je hodná a přející, Gerta se dožije požehnaného věku. Dlouhou dobu je ale třeba něčím vyplnit... A tak se kniha natahuje a natahuje a to mnohdy úplně zbytečně... A aby se čtenář nenudil, následují i podivné inovace.
Na příběh se najednou nekoukáme jen očima Gertinýma, ale i očima její dcerky Barbory. Tento nápad nebyl špatný. Ostatně, když už je kniha takto uměle udržována při životě, ať aspoň máme nějaký objektivní náhled na věc.
Jenomže autorce se pravděpodobně tento styl zalíbil a pokoušela se ho aplikovat i jinde. A tak najednou se z města Brna přeneseme zpět na jihomoravskou vísku a spolu s Gertinou kamarádkou z "odsunu" krmíme krávy.
Jindy se zase přeneseme do psychiatrické léčebny za Gertinou kamarádkou z dětství Janinkou. Srdéčko zaplesalo - když se tedy Janinka objevila, jistě se s Gertou setká! Jistě by si měly co říci - dříve nerozlučné kamarádky, následně rozeštvané Janinčinými rodiči tak silně, že ještě po pětadvaceti letech Janinka svou bývalou nejlepší přítelkyni z duše nenávidí. Jenomže Janinka zmizí tak náhle, jako se předtím vynořila.
A takto neutěšeně spěje kniha až do svého konce, do smrti Gertiny, do doby kdy vnoučata lidí, kteří odsun zažili, se snaží o jakousi morální satisfakci (neúspěšně). Čtenáři dojde, že právě proto byla kniha tak natahovaná. A vrtá mu hlavou, jestli by to nestačilo zmínit v nějakém doslovu.
Ale abych byla upřímná, musím uznat, že v knize se dá najít i spoustu zajímavého.
První, co člověka zarazí, je Gertin přístup (a vůbec přístup obyčejných Němců) k tomu, co se dělo za 2. světové války. Dal by se shrnout větou "Já jsem v Osvětimi nebyl, tak co mi chce kdo vyčítat." A to i u lidí, kteří byli dosti upřímnými podporovateli SdP (před Mnichovem i po něm).
Pak je tu přímo ukázkový příklad toho, o čem americký psycholog Philip Zimbardo píše ve své knize Luciferův efekt. A to, bohužel, na "naší" české straně. Němci byli v představách lidí degradováni na jakýsi lidský odpad, pytel blech, kterého je třeba se zbavit. Přestali být lidskými bytostmi a tak se k nim i všichni chovali. Je to vidět nejenom na samotném pochodu z Brna, ale např. i u Gertina pobytu ve vísce Perná. Ti, kteří Němce-starousedlíky znali, na nich neviděli nic zlého. Pro ně to byli lidé se svými dobrými i špatnými vlastnostmi. Každý věděl, nebo alespoň tušil, co kdo udělal a co neudělal. Pro novousedlíky ale byli jenom Němci jako všichni ostatní, to znamená jakési nic, do kterého si může každý kopnout, když má náladu.
A pak je tu i samotná reakce Čechů na to, co dělali Němcům. Ti zlí jsou Němci, Češi jsou ti hodní. Češi tudíž nemohli udělat nic špatného. Pokud někdo tvrdí opak, lže. Jakákoliv diskuse je nemožná.
Vydalo nakladatelství Host roku 2009
Už tady příběh trošku zklame. Gerta má českou maminku a její nejlepší kamarádkou je Češka Janinka. Jenomže maminka i Janinka zmizí už na začátku a Gerta je nadále pouze pod vlivem svého německého otce. Aby si náhodou čtenář nemyslel, že Gerta svého otce nesnáší bezdůvodně (vždyť je jenom fanatický nacista, že), autorka si vymyslela jakýsi incestní příběh dosti přitažený za vlasy.
Přichází konec války a s ním odsun, asi nejlépe napsaná část příběhu. Gerta je spolu s ostatními vyhnána z města v rámci "pochodu smrti". Člověka až mrazí, když čte, co všechno "civilizovaný národ" Čechů, který by údajně nikdy nebyl schopen toho, čeho Němci za války, byl schopen udělat. A to vše bez výčitek svědomí.
Gerta ale s vyhnanými nestráví mnoho času. Z provizorního sběrného tábora míří do jedné jihomoravské vesnice, kde vypomáhá na statku. A tak se seznamujeme se starousedlíky, pro které jsou vinice a pole vším a místní Němci většinou hodní sousedé, a přistěhovalci-zlatokopy, kteří jen chtějí zbohatnout a Němce nenávidí z podstaty. A opět vidíme, čeho všeho byli Češi schopní a o jak nepěkných věcech se tak málo mluví, natož abychom přiznali chybu.
Kdyby tady slečna Tučková svou knihu skončila, šlo by bezesporu o velice podařený příběh. Jenomže autorka pravděpodobně nevěděla, jak by jinak Gertino putování zakončila, než její smrtí. A protože je hodná a přející, Gerta se dožije požehnaného věku. Dlouhou dobu je ale třeba něčím vyplnit... A tak se kniha natahuje a natahuje a to mnohdy úplně zbytečně... A aby se čtenář nenudil, následují i podivné inovace.
Na příběh se najednou nekoukáme jen očima Gertinýma, ale i očima její dcerky Barbory. Tento nápad nebyl špatný. Ostatně, když už je kniha takto uměle udržována při životě, ať aspoň máme nějaký objektivní náhled na věc.
Jenomže autorce se pravděpodobně tento styl zalíbil a pokoušela se ho aplikovat i jinde. A tak najednou se z města Brna přeneseme zpět na jihomoravskou vísku a spolu s Gertinou kamarádkou z "odsunu" krmíme krávy.
Jindy se zase přeneseme do psychiatrické léčebny za Gertinou kamarádkou z dětství Janinkou. Srdéčko zaplesalo - když se tedy Janinka objevila, jistě se s Gertou setká! Jistě by si měly co říci - dříve nerozlučné kamarádky, následně rozeštvané Janinčinými rodiči tak silně, že ještě po pětadvaceti letech Janinka svou bývalou nejlepší přítelkyni z duše nenávidí. Jenomže Janinka zmizí tak náhle, jako se předtím vynořila.
A takto neutěšeně spěje kniha až do svého konce, do smrti Gertiny, do doby kdy vnoučata lidí, kteří odsun zažili, se snaží o jakousi morální satisfakci (neúspěšně). Čtenáři dojde, že právě proto byla kniha tak natahovaná. A vrtá mu hlavou, jestli by to nestačilo zmínit v nějakém doslovu.
Ale abych byla upřímná, musím uznat, že v knize se dá najít i spoustu zajímavého.
První, co člověka zarazí, je Gertin přístup (a vůbec přístup obyčejných Němců) k tomu, co se dělo za 2. světové války. Dal by se shrnout větou "Já jsem v Osvětimi nebyl, tak co mi chce kdo vyčítat." A to i u lidí, kteří byli dosti upřímnými podporovateli SdP (před Mnichovem i po něm).
Pak je tu přímo ukázkový příklad toho, o čem americký psycholog Philip Zimbardo píše ve své knize Luciferův efekt. A to, bohužel, na "naší" české straně. Němci byli v představách lidí degradováni na jakýsi lidský odpad, pytel blech, kterého je třeba se zbavit. Přestali být lidskými bytostmi a tak se k nim i všichni chovali. Je to vidět nejenom na samotném pochodu z Brna, ale např. i u Gertina pobytu ve vísce Perná. Ti, kteří Němce-starousedlíky znali, na nich neviděli nic zlého. Pro ně to byli lidé se svými dobrými i špatnými vlastnostmi. Každý věděl, nebo alespoň tušil, co kdo udělal a co neudělal. Pro novousedlíky ale byli jenom Němci jako všichni ostatní, to znamená jakési nic, do kterého si může každý kopnout, když má náladu.
A pak je tu i samotná reakce Čechů na to, co dělali Němcům. Ti zlí jsou Němci, Češi jsou ti hodní. Češi tudíž nemohli udělat nic špatného. Pokud někdo tvrdí opak, lže. Jakákoliv diskuse je nemožná.
Vydalo nakladatelství Host roku 2009
Komentáře
Okomentovat