Olga Tokarczuk - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je kniha představovaná jako morální thriller nebo detektivka. Skutečně z obojího cosi má - potkáme zde několik mrtvol (na 250 stran celkem velké množství) a prostředí odlehlé končiny v polských horách, kam policii trvá hodiny se dostat a místním obyvatelům stejně dlouho vůbec policii zavolat, skutečně tvoří pochmurnou, napjatou atmosféru. Ale jako detektivka kniha moc nefunguje, protože pachatele pozorný čtenář odhalí relativně rychle. A na funkční thriller je kniha zase příliš šílená.

Přesto ale stojí za přečtení. Ne kvůli tomu thrilleru, ale kvůli morálnu.

Příběh vypráví Jana Dušejková (Janina Duszejko), postarší inženýrka, která je protypem "šílené staré ženské" - žije v zapadlém koutě světa, kde skoro nikdo nežije. Má raději zvířata než lidi. To je ostatně vidět i v jejím stylu psaní, kde pro ni důležitá slova jsou s počátečním velkým písmenem. Někdy se velkého písmene dočká i nějaký Člověk, ale v porovnání se zvířaty je vidět rozdíl. Kupříkladu v jejím sdělení, že její soused ohrožuje mnoho Bytostí, lidí i Zvířat - jako by zvířata byla vyšší bytosti než lidé. Šílenství hlavní hrdinky jen podtrhuje její záliba v astrologii, která ji pohlcuje do té míry, že mrvolám krade průkazky, jen aby zjistila jejich datum narození a mohla si ověřit, zda lze předpovědět smrt. Jana prostě působí úsměvně a svou podivínskostí je srovnávaná s "normální" společností, racionalních lidí, co nežijí tím divným ezo životem a nedělají na policii humbuk kvůli ochraně zvířátek před myslivci.

Jenže co nás, většinovou společnost, která spořádaně žije ve městech a respektuje společenské normy, ať jsou jakékoliv, vede k pocitu nadřazenosti? Jana vidí zvířata jako vyšší bytosti než lidi, i když to popírá. Naproti tomu ale společnost dole ve městě vidí jako vyšší bytosti lidi, a to do té míry, že truchlení nad ztrátou zvířete je bráno jako rouhání. Protikladem Jany jsou myslivci. Zatímco Jana až karikaturně chrání jakoukoliv živou bytost, myslivci stejně karikaturně střílí na všechno, co se pohne. Což vede nutně k otázce, jestli i druhý extrém - tedy myslivectví - není také bláznovství. Vrcholem je mše ku příležitosti vysvěcení kaple sv. Huberta dole v městečku. U kázání pana faráře si člověk klepe na čelo a říká si, že to asi nemůže být ani míněné vážně. Kupříkladu takové prohlášení, že "už mnoho let naše myslivecké sdružení nakupuje a vypouští do přírody bažanty, aby mohlo pořádat hony za valuty, což pomáhá rozpočtu sdružení". Takovéhle pohrdání životem zvířat by snad v kostele nezaznělo, říká si čtenář. Celé to kázání je taková karikatura. Ano, je to karikatura, protože - jak se dočteme na konci - jde o kompilaci skutečných kázání. Něco jako the worst of, které seskládané dohromady působí hrozně.

A právě tahle společenská norma je představena jako zrcadlo šílenství a vlastně vede k zamyšlení, proč zrovna přehnané zabíjení zvířat je normální, zatímco přehnaná láska ke zvířatům je šílenstvím, když obojí je extrém.

Foto: Pexels.com