Milan Kundera - Žert
Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!
Těchto několik, zdálo by se nevinných, vět napsal hlavní hrdina knihy Žert Ludvík své přítelkyni, přesvědčené komunistce beze špetky smyslu pro humor. Co je na tom špatného? Dnešní mladé generaci se na tom asi nezdá špatného nic, stejně jako se nezdálo Ludvíkovi, byť byl velmi aktivním členem KSČ. Trockij byl jedním z ruských revolucionářů, který se však záhy po Leninově smrti znelíbil Stalinovi, takže se z něj stal symbol zrady a kontrarevoluce. Psát tedy fanatickému komunistovi "Ať žije Trockij!" nebylo moc uvážené. Věta "Optimismus je opium lidstva!" je zase aluzí na Marxův známý výrok, kdy za opium lidstva označil náboženství. Srovnávat všudy přítomný, téměř povinný optimismus s nenáviděným a opovrhovaným náboženstvím...
Ludvík tedy těchto pár vět napsal své angažované přítelkyni, která neváhala a udala ho. Následovalo jakési vnitrostranické vyšetřování, v němž se zjistilo, že Ludvík měl jakési problémy s vnitřní oddaností již dříve - byl totiž individualista a intelektuál. A tak to skončilo, jak to skončit v 50. letech prostě muselo. Na schůzi vysokoškolské stranické buňky (Ludvík byl tehdy ještě student) bylo odhlasováno, že Ludvík je vyloučen ze strany i ze studií. Ludvíkovou poslední nadějí je jistý Zemánek, jeho známý a tehdy čerstvě předseda stranické buňky. Jenomže k Ludvíkovu velkému překvapení Zemánek naopak velice horlil pro to, aby Ludvík byl vyloučen.
A takto se začne rozbíhat příběh, kterým nám chce jeho autor říci mnohé.
Předně ukazuje tehdejší dobu, 50. a 60. léta 20. století v Československu. V 50. letech byli nejdříve všichni zapálení komunisté, horovali pro změnu a pro to, aby se staré pořádky změnily. Jenomže někteří horovali více, někteří méně a ti, kteří horovali málo, byli ze strany vyloučeni.
Kundera ve svém románě ukazuje i opravdové fanatiky. Tak kupříkladu Ludvíkova přítelkyně, ta, které napsal onen nešťastný pozdrav, mu nakonec byla schopná odpustit... Proč? Protože v nejnovějším sovětském filmu viděla, že socialistický člověk by měl odpouštět, měl by tomu, kdo sešel ze správné cesty dovolit, aby se vrátil. S dalším nenapravitelným stvořením se Ludvík setká v uhelných dolech, kde musel jakožto podvratný živel pracovat. Jedním z jeho kolegů-spolutrpitelů byl jakýsi mladík jménem Alexej, který nepřestal být komunistou ani tam, nepřestal věřit, že je zavřen jaksi omylem a že se vše vyjasní. Snažil se dělat vše, co mu řekli, jen aby ukázal, že on mezi "ně" nepatří. Ostatně o něco podobného se zprvu snažil i Ludvík. Jenomže Ludvík pochopil brzy jak se věci mají, Alexej nikoliv. Přišel na jediný důvod, proč se k nim chovají jejich dozorci tak, jak se k nim chovají... Podle něj šlo o sabotáž. Jednotky PTP sloužily podle něj k převýchově občanů nehodných v občany pevně věřící v nové státní zřízení. Jenomže jak by je bylo možno převychovat, když dozorci dělají vše pro to, aby nový stát nenáviděli? Podle Alexeje byly řady dozorců ovládány sabotéry, kteří se snažili podkopat budování nové vlasti. S touto myšlenkou se neváhal pochlubil na příslušných místech, za což byl (z oněch míst) náležitě potrestán.
60. léta ale již přinášejí jiný obrázek. Dřívější fanatičtí komunisté již ztratili původní zápal a vše se drží silou vůle. V socialismus a v jeho hesla nikdo nevěří, ale všichni se tváří, že ano. Jako příklad může sloužit "folklorní" průvod na moravské vísce, kterého se Ludvík a další postavy zúčastní na konci knihy. Dříve, ve 40. a 50. letech, byl tento průvod organizován s nadšením, nejdříve jako vzdor proti nacistické okupaci, pak v rámci jakéhosi "návratu ke slovanským kořenům a lidové kultuře", který propagovala strana. V 60. letech už to ale tak skvěle nevypadalo. Průvod byl stále organizován, ale mládež se jej účastnila pouze z donucení, MNV házelo organizátorům všemožně klacky pod nohy a lidé se akce zúčastnili spíše proto, že na ní byly stánky s občerstvením, než že by je zajímala samotná Jízda králů.
Autor se také snaží čtenářům naznačit, že mají-li něco udělat, měli by tak učinit co nejdříve. Ludvík se po svém vyloučení ze strany rozhodl, že se Zemánkovi jednou pomstí. A skutečně se pomstil... přibližně o 15 let později. A to způsobem značně podivným, totiž že mu svedl ženu. Jenomže jednak se Zemánek se svou ženou Helenou rozváděl a jednak už po 15 letech vůbec nevěděl, že by udělal něco špatného. Pravděpodobně si to neuvědomoval, ani když Ludvíka nechal ze strany vyloučit, ale po 15 letech, obzvláště za změněné společenské atmosféry si sotva pamatoval, co vlastně dělal ve svých fanatických letech. Všichni jsme byli hloupí, teď je to za námi, proč se v tom hrabat?
A nakonec je zajímavý i sám hlavní hrdina Ludvík. Celou dobu si jen stěžuje, kdo všechno mu kdy ublížil. Největším chudákem ze všech je on. Jenomže jak se choval k ostatním on? V 50. letech, kdy pracoval v dolech, chodil s jistou slečnou Lucií. Bylo to mladé děvče, které pracovalo v místní továrně. Měl ji rád, ale ze všeho nejvíc toužil se s ní vyspat. Ale dívka to odmítala. Nakonec ji málem znásilnil. O více než 10 let později, kdy konal svou pomstu vůči Zemánkovi, svedl nebohou Helenu Zemánkovou, která s tím vším neměla nic společného. Jak se ukázalo, Helena se se Zemánkem rozvádí, Zemánek ji totiž dlouhou dobu podváděl. A k tomu všemu se Helena do Ludvíka zamilovala a začala si plánovat jejich společnou budoucnost. Když jí Ludvík oznámil, že ji opouští, velmi ji to ranilo a pokusila se o sebevraždu, která se však shodou okolností sice nevydařila, ale zato ji velmi ponížila. Ludvík, který si celou knihu stěžuje, kdo všechno mu kdy ublížil, sám ubližoval ostatním lidem, aniž by si to sám uvědomoval. Měli bychom se vždy zamyslet, jak naše chování vnímají ostatní.
A takto se začne rozbíhat příběh, kterým nám chce jeho autor říci mnohé.
Předně ukazuje tehdejší dobu, 50. a 60. léta 20. století v Československu. V 50. letech byli nejdříve všichni zapálení komunisté, horovali pro změnu a pro to, aby se staré pořádky změnily. Jenomže někteří horovali více, někteří méně a ti, kteří horovali málo, byli ze strany vyloučeni.
Kundera ve svém románě ukazuje i opravdové fanatiky. Tak kupříkladu Ludvíkova přítelkyně, ta, které napsal onen nešťastný pozdrav, mu nakonec byla schopná odpustit... Proč? Protože v nejnovějším sovětském filmu viděla, že socialistický člověk by měl odpouštět, měl by tomu, kdo sešel ze správné cesty dovolit, aby se vrátil. S dalším nenapravitelným stvořením se Ludvík setká v uhelných dolech, kde musel jakožto podvratný živel pracovat. Jedním z jeho kolegů-spolutrpitelů byl jakýsi mladík jménem Alexej, který nepřestal být komunistou ani tam, nepřestal věřit, že je zavřen jaksi omylem a že se vše vyjasní. Snažil se dělat vše, co mu řekli, jen aby ukázal, že on mezi "ně" nepatří. Ostatně o něco podobného se zprvu snažil i Ludvík. Jenomže Ludvík pochopil brzy jak se věci mají, Alexej nikoliv. Přišel na jediný důvod, proč se k nim chovají jejich dozorci tak, jak se k nim chovají... Podle něj šlo o sabotáž. Jednotky PTP sloužily podle něj k převýchově občanů nehodných v občany pevně věřící v nové státní zřízení. Jenomže jak by je bylo možno převychovat, když dozorci dělají vše pro to, aby nový stát nenáviděli? Podle Alexeje byly řady dozorců ovládány sabotéry, kteří se snažili podkopat budování nové vlasti. S touto myšlenkou se neváhal pochlubil na příslušných místech, za což byl (z oněch míst) náležitě potrestán.
60. léta ale již přinášejí jiný obrázek. Dřívější fanatičtí komunisté již ztratili původní zápal a vše se drží silou vůle. V socialismus a v jeho hesla nikdo nevěří, ale všichni se tváří, že ano. Jako příklad může sloužit "folklorní" průvod na moravské vísce, kterého se Ludvík a další postavy zúčastní na konci knihy. Dříve, ve 40. a 50. letech, byl tento průvod organizován s nadšením, nejdříve jako vzdor proti nacistické okupaci, pak v rámci jakéhosi "návratu ke slovanským kořenům a lidové kultuře", který propagovala strana. V 60. letech už to ale tak skvěle nevypadalo. Průvod byl stále organizován, ale mládež se jej účastnila pouze z donucení, MNV házelo organizátorům všemožně klacky pod nohy a lidé se akce zúčastnili spíše proto, že na ní byly stánky s občerstvením, než že by je zajímala samotná Jízda králů.
Autor se také snaží čtenářům naznačit, že mají-li něco udělat, měli by tak učinit co nejdříve. Ludvík se po svém vyloučení ze strany rozhodl, že se Zemánkovi jednou pomstí. A skutečně se pomstil... přibližně o 15 let později. A to způsobem značně podivným, totiž že mu svedl ženu. Jenomže jednak se Zemánek se svou ženou Helenou rozváděl a jednak už po 15 letech vůbec nevěděl, že by udělal něco špatného. Pravděpodobně si to neuvědomoval, ani když Ludvíka nechal ze strany vyloučit, ale po 15 letech, obzvláště za změněné společenské atmosféry si sotva pamatoval, co vlastně dělal ve svých fanatických letech. Všichni jsme byli hloupí, teď je to za námi, proč se v tom hrabat?
A nakonec je zajímavý i sám hlavní hrdina Ludvík. Celou dobu si jen stěžuje, kdo všechno mu kdy ublížil. Největším chudákem ze všech je on. Jenomže jak se choval k ostatním on? V 50. letech, kdy pracoval v dolech, chodil s jistou slečnou Lucií. Bylo to mladé děvče, které pracovalo v místní továrně. Měl ji rád, ale ze všeho nejvíc toužil se s ní vyspat. Ale dívka to odmítala. Nakonec ji málem znásilnil. O více než 10 let později, kdy konal svou pomstu vůči Zemánkovi, svedl nebohou Helenu Zemánkovou, která s tím vším neměla nic společného. Jak se ukázalo, Helena se se Zemánkem rozvádí, Zemánek ji totiž dlouhou dobu podváděl. A k tomu všemu se Helena do Ludvíka zamilovala a začala si plánovat jejich společnou budoucnost. Když jí Ludvík oznámil, že ji opouští, velmi ji to ranilo a pokusila se o sebevraždu, která se však shodou okolností sice nevydařila, ale zato ji velmi ponížila. Ludvík, který si celou knihu stěžuje, kdo všechno mu kdy ublížil, sám ubližoval ostatním lidem, aniž by si to sám uvědomoval. Měli bychom se vždy zamyslet, jak naše chování vnímají ostatní.
Poprvé vydáno 1967
Komentáře
Okomentovat