Knihomolův blog

Proč můžeme být něčím neuvěřitelně fascinovaní? Proč zlo tak odpuzuje a zároveň přitahuje? A kam až sahá zájem o druhého? V knize Garden of Love  se mísí několik příběhů dohromady. Na jedné straně je tu vypravěč, zkrachovalý policista, který žije pro jediný případ. Na druhé straně onen zločinec, dokonalý schizofrenik po vzoru doktora Jekylla a pana Hydea. Oba příběhy se proplétají, až nepozorný čtenář - jako třeba já - nabyde ze začátku pocit, že jde o příběh jen jediného člověka. Ve skutečnosti sledujeme život policisty - současný i doby dávno minulé - i zločince, zkrze autobiografické dílko Garden of Love , které policistovi zaslal. Postupně se odkrývají nové a nové spletitosti a provázanosti. Policistu zločinec přímo fascinuje, je pro něj vším, neustále ho sleduje a snaží se o něm zjistit všechno. Ale zločince úplně stejně fascinuje policista, a to natolik, že na jednu dobu zapudí pana Hydea a nahradí ho právě klonem policistovým... Tím ale fascinace nekončí. Matthieu (Jekyll) j...

Paní Bovaryovou zná teoreticky asi každý z hodin literatury, protože tato kniha má už po desetiletí místo v učebnicích. Ale kdo z nás ji ve škole četl? Já ne. Když jsem na ni ale narazila při potulkách po knihovně Francouzského institutu (když tedy zrovna byla otevřená...), řekla jsem si, že bych to měla napravit. První, co mě zaujalo, bylo vydání - padla jsem totiž na vydání z edice Classiques & Cie Lycée , tedy z vydání pro francouzské maturanty. V průběhu knihy čtenář narazí na několik "pracovních stránek", kde je rozebraný určitý úsek knihy; na konci pak je ke každé této stránce zařazený historický nebo literárně-teoretický kontext, který není abstraktní (jako v českých školách), ale odráží se od díla. Občas lituji, že jsem nechodila na francouzské gymnázium... Dost ale bylo vydavatele. Román samotný je neuvěřitelně bohatý. Začátek je trošku nesmělý a kostrbatý, ale rozvíjí se více a více a má větší a větší spád. Hlavní hrdinkou je Emma, děvče, které vyrůstalo v klášt...

Francis Scott Fitzgerald. Slavný spisovatel jazzového věku. Příběhy plné floutků, kteří marní čas v barech, plýtvají penězi draze vydělanými rodiči, nebo rovnou sekají dluhy. Ale jaký byl on? A jaká byla jeho žena? Na drahé polovičky slavných se často nemyslí. Nebo aspoň já nemyslím. Ale kniha, která se honosila tvrzením, že je románem o manželce Francise Scotta Fitzgeralda, mě zaujala. Zeldy poznáme dvě. Jako by to ani nebyly stejné ženy. První Zelda je mladá, bezstarostná. Chce se jen bavit, užívat si mládí a hlavně se o nic nestarat. Stane se tak vyživovanou manželkou nadějného mladého pana spisovatele, jezdí z večírku na večírek a hlavně nemá žádné ambice. Chodila na balet, ale proč v něm pokračovat, když je teď slavnou paní Fitzgeraldovou? Takhle se zbaví všech svých koníčků, dokonce i svého já, když přijme roli předlohy jedné postavy. Taková moderní verze klasické puťky. Pak ale nastává zlom. Puťka je najednou plná zájmů - maluje, píše, vrhá se bezhlavě zpět do baletu. Jenomže no...

Mám ráda knížky, kde je příběh, ale nejen to. Jsem unesená z knih, kde se vypravěč zamýšlí nad světem, glosuje, co se děje kolem něj, zařazuje to do širšího kontextu... Samozřejmě to nesmí jít na úkor příběhu, když si kniha říká třeba román, autor musí najít nějakou rovnováhu. O Možnostech milostného románu jsem cosi četla na internetu, nicméně dostala jsem se k ní proto, že byla na Vltavě čtená na pokračování. A ze začátku jsou byla nadšená. Román, v němž se autor dívá kriticky na okolí, přemýšlí, nic nenechá bez poznámky, a přitom to celé má nějaký příběh, který se skutečně hýbe. Nadto ve čtené podobě mají zamyšlení o to větší kouzlo. Přišlo mi, že jsem našla román, k němuž se budu ráda vracet. Ale ouha. Kniha je dobrá, ale není prostě dokonalá. Nakonec jí chybí ta rovnováha, která balancuje mezi popisností příběhu a bludištěm myšlenek. V první polovině mi přišlo, že autor dává místy příliš prostoru myšlenkám, jednu myšlenku otáčí dokolečka dokola a ještě jednou, aby s ní po...

Kam až může vést nenávist? Zaslepená nenávist skupiny vůči skupině, která toho druhého činí zhmotněným zlem? Přesně v takovém světě se odehrává Naslouchač. Na jedné straně jsou lidé z nížin, kteří zotročují sklenaře. Zavírají je do ghett, nutí je nosit zvláštní oblečení, obviňují je naprosto iracionálně ze všeho zlého. Štítí se jich, odmítají se k nim přiblížit a považují je za prašivé. Nedávají jim dostatek jídla a nutí je k těžkým pracím. Jejich chování není nepodobné chování středověkých Evropanů, nebo dokonce nacistů, vůči Židům. Sklenaři naproti tomu vidí lidi z nížin jako ztělesněné zlo, které je připravilo o jejich někdejší slávu. Byť se jim samozřejmě nelze divit, vzhledem k podmínkách, v jakých žijí, nakonec se ukáže, že jejich pohled na svět je prostý jakékoliv sebereflexe. Svět sklenařů před zotročením je pro ně ideální a bez chyb, oni jediní byli schopní racionálně šetřit se vzácnou látkou. Jak ale později vyjde najevo, jejich racionalita šla (doslova) přes mrtvoly. ...

Před lety, když jsem byla mladší, se o Danu Brownovi hodně mluvilo. A o jeho knize Šifra mistra Leonarda obzvláště. Mluvilo se o ní tolik, že jsem si dokonce myslela, že je to první autorova kniha. Kdysi jsem viděla film, z nějž už si moc nepamatuji. Proto když jsem v knihovně viděla jeden výtisk ležet, rozhodla jsem se, že to slavné dílo musím přečíst. Svět hlavního hrdiny, Roberta Langdona, je svět plný konspiračních teorií, symbolů, které do sebe zapadají a odhalují různá spiknutí, která jsou tajná, ale vlastně do očí bijící. Přehazováním písmen, jejich převodem do hebrejské abecedy a jinými kouzly se v něm dá odhalit mnohé. (Trošku mi to připomínalo jednu konspirační teorii, podle níž se číslo letu spoje, který narazil do newyorských Dvojčat, zobrazí ve fontu Wingdings, čímž se odhalí krutá pravda...) Nevím, kam na ty nápad autor chodí. Všechny byly trošku přitažené za vlasy, většinou byly zároveň trošku i legrační. Brown ale jako by chtěl dávat na odiv, co všechno si ke k...

Ani nevím, proč jsem po této knize sáhla... Zřejmě mě zaujala známá silueta Karlova mostu na obálce. Jakási touha přečíst si něco, co se odehrává ve známém prostředí. Podle vydavatele jde o thriller. Pod pojmem thriller si představuji příběh, v němž jde o život, kde se celou dobu musím bát, co se stane. Taková však kniha není. Celkem dlouho jsem si říkala, o čem to vlastně jako má být, když se tam nic neděje. Pak se hlavní hrdina vydal z Londýna do Prahy, na druhou stranu železné opony. Skvělé, začíná se něco dít, řekla jsem si. Ale celá jeho cesta se vyvíjela tak neuvěřitelně předvídatelně, že jsem si říkala, o čem bude dalších 150 stran... Druhá polovina však ale byla opravdu skvělá - napínavá, nepředvídatelná, kniha, jak má být. Kapitolou sama pro sebe jsou ale československé „reálie“. Kniha vznikla v 60. letech minulého století, takže autorovy možnosti, jak zjistit co nejvíc o životě na druhé straně železné opony, byly asi opravdu omezené. I tak mě to ale dosti drásalo... ...