Knihomolův blog

Kam až může vést nenávist? Zaslepená nenávist skupiny vůči skupině, která toho druhého činí zhmotněným zlem? Přesně v takovém světě se odehrává Naslouchač. Na jedné straně jsou lidé z nížin, kteří zotročují sklenaře. Zavírají je do ghett, nutí je nosit zvláštní oblečení, obviňují je naprosto iracionálně ze všeho zlého. Štítí se jich, odmítají se k nim přiblížit a považují je za prašivé. Nedávají jim dostatek jídla a nutí je k těžkým pracím. Jejich chování není nepodobné chování středověkých Evropanů, nebo dokonce nacistů, vůči Židům. Sklenaři naproti tomu vidí lidi z nížin jako ztělesněné zlo, které je připravilo o jejich někdejší slávu. Byť se jim samozřejmě nelze divit, vzhledem k podmínkách, v jakých žijí, nakonec se ukáže, že jejich pohled na svět je prostý jakékoliv sebereflexe. Svět sklenařů před zotročením je pro ně ideální a bez chyb, oni jediní byli schopní racionálně šetřit se vzácnou látkou. Jak ale později vyjde najevo, jejich racionalita šla (doslova) přes mrtvoly. ...

Před lety, když jsem byla mladší, se o Danu Brownovi hodně mluvilo. A o jeho knize Šifra mistra Leonarda obzvláště. Mluvilo se o ní tolik, že jsem si dokonce myslela, že je to první autorova kniha. Kdysi jsem viděla film, z nějž už si moc nepamatuji. Proto když jsem v knihovně viděla jeden výtisk ležet, rozhodla jsem se, že to slavné dílo musím přečíst. Svět hlavního hrdiny, Roberta Langdona, je svět plný konspiračních teorií, symbolů, které do sebe zapadají a odhalují různá spiknutí, která jsou tajná, ale vlastně do očí bijící. Přehazováním písmen, jejich převodem do hebrejské abecedy a jinými kouzly se v něm dá odhalit mnohé. (Trošku mi to připomínalo jednu konspirační teorii, podle níž se číslo letu spoje, který narazil do newyorských Dvojčat, zobrazí ve fontu Wingdings, čímž se odhalí krutá pravda...) Nevím, kam na ty nápad autor chodí. Všechny byly trošku přitažené za vlasy, většinou byly zároveň trošku i legrační. Brown ale jako by chtěl dávat na odiv, co všechno si ke k...

Ani nevím, proč jsem po této knize sáhla... Zřejmě mě zaujala známá silueta Karlova mostu na obálce. Jakási touha přečíst si něco, co se odehrává ve známém prostředí. Podle vydavatele jde o thriller. Pod pojmem thriller si představuji příběh, v němž jde o život, kde se celou dobu musím bát, co se stane. Taková však kniha není. Celkem dlouho jsem si říkala, o čem to vlastně jako má být, když se tam nic neděje. Pak se hlavní hrdina vydal z Londýna do Prahy, na druhou stranu železné opony. Skvělé, začíná se něco dít, řekla jsem si. Ale celá jeho cesta se vyvíjela tak neuvěřitelně předvídatelně, že jsem si říkala, o čem bude dalších 150 stran... Druhá polovina však ale byla opravdu skvělá - napínavá, nepředvídatelná, kniha, jak má být. Kapitolou sama pro sebe jsou ale československé „reálie“. Kniha vznikla v 60. letech minulého století, takže autorovy možnosti, jak zjistit co nejvíc o životě na druhé straně železné opony, byly asi opravdu omezené. I tak mě to ale dosti drásalo... ...

Román Dům ztracené ozvěny nese silné autobiografické prvky. Malý Richard, autorovo alter ego, žije se svou starší sestrou a rodiči v pražské Libni, ve stejném domě, ve kterém žil sám Lustig. Jeho maminka, stejně jako Lustigova, je praktikující židovka, ale jinak se od většinové společnosti rodina příliš neliší: tatínek je drobným živnostníkem, dcera chodí na gymnázium, sestřenice byla na rok v Itálii, kde žila v ženském klášteře. Možná i proto je kniha velmi silný zážitek. Začíná ještě na konci 30. let, kdy žila rodina malého Richarda obyčejný život. Samozřejmě se lišili od ostatních - Richardova maminka chodila do synagogy a dodržovala (přinejmenším některé) židovské náboženské zvyklosti. Výrazně se však od většinové společnosti nelišili. Vyjma jedné podivné poznámky je Richardův život prost antisemitismu. Ještě utečenec z nacistického Německa, který rodině vypráví o Křišťálové noci, působí exoticky a Richardovi rodiče jsou přesvědčeni, že jim se to stát nemůže. Právě to je na kn...

"Maigret nebyl sám, kdo se odedávna snažil poznat charakter oběti. Kriminalisté přikládají čím dál větší důležitost mrtvému, a v mnoha případech na něho dokonce svalují značnou část odpovědnosti." Román vznikl v roce 1968. V roce, který znamenal mnoho pro Československo i pro Francii, pro každou ze zemí z jiného důvodu. Rok vydání je ale důležitý z jiného důvodu: konec 60. let byl vrcholem něčeho, co se občas označuje jako tzv. první viktimologická škola. Viktimologie, věda zajímající se o oběť, se zrodila po 2. světové válce. Učení páni zkoumali oběti ze všech stran, škatulkovali je podle různých kritérií. A když už byli v tom škatulkování, začali třídit oběti i podle toho, nakolik měly vinu na tom, že se trestný čin stal. Samozřejmě i se škatulkou "za čin může oběť, nikoliv pachatel". Právě v roce 1968 obhájil později známý viktimolog Ezzat Fattah svou dizertaci s příznačným názvem Je oběť vinna? Přesně v tomto duchu se vine celý příběh. Nehodí se v...

Začátek knihy dosti připomíná Klub nenapravitelných optimistů . Matka hlavního hrdiny se vdala za někoho z jiné sociální skupiny (v tomto případě se Indka vdala za Angličana, v druhé knize si dcera továrníka vzala chlapce z dělnické rodiny) a manželství nakonec skončilo nezdarem. Malého hrdinu postupně opouští všichni kamarádi a štěstí nemá ani v lásce: zamiluje se do dívky, která s ním nemůže mít vztah kvůli kulturním tradicím své rodiny, kterých se nemíní vzdát (Tom z Nezmara se zamiluje do dívky s indickým původem, která byla zaslíbena jinému; Michel z Klubu zase do Židovky, která se má nadto s rodinou odstěhovat do Izraele). Naštěstí však, na rozdíl od Klubu nenapravitelných optimistů, vezme autor vše zkrátka a neplní stránky zbytečným balastem. To, že kniha není příliš dlouhá, je rozhodně velkým plusem oproti Klubu . I tak se ale najde v dalších částech mnoho zbytečného. O Tomově soužití se dozvíme tolik, že si říkáme, jestli si tu či onu historku nemohl autor odpustit, kdy...

Píše se rok 1959 a dvanáctiletý pařížský hoch Michel Marini objevuje tajemství Klubu nenapravitelných optimistů - neoficiálního spolku utečenců z Východního bloku. Zdá se to neuvěřitelné, ale z jeho členů, o mnoho let starších než on, se stanou jeho (snad nejlepší) přátelé. Kromě nich se doopravdy přátelí snad jen s vysokoškolačkou Cécile, dívkou svého bratra. Neuvěřitelnými přáteli však to však nekončí. Na Michela se totiž neuvěřitelně lepí smůla: během pěti let příběhu postupně přijde (obrazně či doslova) o bratra, otce, Nicolase, od nějž opisoval během hodin matematiky, Cécile, svou dívku Camille a nakonec i o všechny své přátele z Klubu. Toto absurdní vršení jednoho neštěstí za druhým by nevadilo - ostatně kdo čte knihy proto, aby se v nich dočetl prostou pravdu? Kniha však musí být napsána tak, aby dávala dohromady smysl, aby ji něco pojilo dohromady, musí mít jednotný styl (pokud zrovna střídání stylů není hlavní myšlenkou díla, což zde opravdu není). Nic z toho však tato k...