Knihomolův blog

"Maigret nebyl sám, kdo se odedávna snažil poznat charakter oběti. Kriminalisté přikládají čím dál větší důležitost mrtvému, a v mnoha případech na něho dokonce svalují značnou část odpovědnosti." Román vznikl v roce 1968. V roce, který znamenal mnoho pro Československo i pro Francii, pro každou ze zemí z jiného důvodu. Rok vydání je ale důležitý z jiného důvodu: konec 60. let byl vrcholem něčeho, co se občas označuje jako tzv. první viktimologická škola. Viktimologie, věda zajímající se o oběť, se zrodila po 2. světové válce. Učení páni zkoumali oběti ze všech stran, škatulkovali je podle různých kritérií. A když už byli v tom škatulkování, začali třídit oběti i podle toho, nakolik měly vinu na tom, že se trestný čin stal. Samozřejmě i se škatulkou "za čin může oběť, nikoliv pachatel". Právě v roce 1968 obhájil později známý viktimolog Ezzat Fattah svou dizertaci s příznačným názvem Je oběť vinna? Přesně v tomto duchu se vine celý příběh. Nehodí se v...

Začátek knihy dosti připomíná Klub nenapravitelných optimistů . Matka hlavního hrdiny se vdala za někoho z jiné sociální skupiny (v tomto případě se Indka vdala za Angličana, v druhé knize si dcera továrníka vzala chlapce z dělnické rodiny) a manželství nakonec skončilo nezdarem. Malého hrdinu postupně opouští všichni kamarádi a štěstí nemá ani v lásce: zamiluje se do dívky, která s ním nemůže mít vztah kvůli kulturním tradicím své rodiny, kterých se nemíní vzdát (Tom z Nezmara se zamiluje do dívky s indickým původem, která byla zaslíbena jinému; Michel z Klubu zase do Židovky, která se má nadto s rodinou odstěhovat do Izraele). Naštěstí však, na rozdíl od Klubu nenapravitelných optimistů, vezme autor vše zkrátka a neplní stránky zbytečným balastem. To, že kniha není příliš dlouhá, je rozhodně velkým plusem oproti Klubu . I tak se ale najde v dalších částech mnoho zbytečného. O Tomově soužití se dozvíme tolik, že si říkáme, jestli si tu či onu historku nemohl autor odpustit, kdy...

Píše se rok 1959 a dvanáctiletý pařížský hoch Michel Marini objevuje tajemství Klubu nenapravitelných optimistů - neoficiálního spolku utečenců z Východního bloku. Zdá se to neuvěřitelné, ale z jeho členů, o mnoho let starších než on, se stanou jeho (snad nejlepší) přátelé. Kromě nich se doopravdy přátelí snad jen s vysokoškolačkou Cécile, dívkou svého bratra. Neuvěřitelnými přáteli však to však nekončí. Na Michela se totiž neuvěřitelně lepí smůla: během pěti let příběhu postupně přijde (obrazně či doslova) o bratra, otce, Nicolase, od nějž opisoval během hodin matematiky, Cécile, svou dívku Camille a nakonec i o všechny své přátele z Klubu. Toto absurdní vršení jednoho neštěstí za druhým by nevadilo - ostatně kdo čte knihy proto, aby se v nich dočetl prostou pravdu? Kniha však musí být napsána tak, aby dávala dohromady smysl, aby ji něco pojilo dohromady, musí mít jednotný styl (pokud zrovna střídání stylů není hlavní myšlenkou díla, což zde opravdu není). Nic z toho však tato k...

Kniha začíná básní, která vysvětluje, o co vlastně v knize jde - o popis, kterak vznikl "nový člověk", lepší než my dnes. Jak to tedy bylo? Vše začíná jednou slečnou, Jeanne Ceccaldiovou. Narodila se v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii. Vystudovala medicínu a stala se - což má význam - plastickou chiruržkou, stejně jako její manžel. Narodil se jim syn Bruno. Manželství ale dlouho nevydrželo, syna vychovával otec. Jenomže ten na něj neměl čas, Bruno skončil na internátní škole, kde ho šikanovali. Nakonec ho vychovávala babička. Jeanne se znovu vdala a se svým druhým manželem měla druhého, o dva roky mladšího syna, Michela Djerzinského, který je klíčovou postavou příběhu o "novém člověku". Ani o něj se jeho matka, která si mezitím začala říkat po americku Jane, nestarala, neboť mezitím podlehla kouzlu myšlence nevázaného sexuálního života, z níž se pak vyvinulo hnutí hippies, a malý syn v takovém životě neměl místo. I malý Michel tedy putoval ke své babičce...

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Těchto několik, zdálo by se nevinných, vět napsal hlavní hrdina knihy Žert Ludvík své přítelkyni, přesvědčené komunistce beze špetky smyslu pro humor. Co je na tom špatného? Dnešní mladé generaci se na tom asi nezdá špatného nic, stejně jako se nezdálo Ludvíkovi, byť byl velmi aktivním členem KSČ. Trockij byl jedním z ruských revolucionářů, který se však záhy po Leninově smrti znelíbil Stalinovi, takže se z něj stal symbol zrady a kontrarevoluce. Psát tedy fanatickému komunistovi "Ať žije Trockij!" nebylo moc uvážené. Věta "Optimismus je opium lidstva!" je zase aluzí na Marxův známý výrok, kdy za opium lidstva označil náboženství. Srovnávat všudy přítomný, téměř povinný optimismus s nenáviděným a opovrhovaným náboženstvím... Ludvík tedy těchto pár vět napsal své angažované přítelkyni, která neváhala a udala ho. Následovalo jakési vnitrostranické vyšetřování, v němž se zjistilo, že Ludví...

Příběh začíná nenápadně. V Oranu (dnešní alžírský Wahrán) se začínají objevovat krysy, většinou mrtvé. A následně i první nemocní, s příznaky nemoci, kterou všichni považovali za dávno vyhubenou. A tak začíná alegorie situace, co se stane, když soudobé společnosti hrozí nebezpečí. Především je nutno dodržet všechny předpisy. Postup musí někdo schválit. Jenomže ten někdo se bojí, že způsobí paniku, takže neschválí nic. Řešení, které je nutno přijmout rychle, nepřichází. A jak se zachovají jednotlivci? Přímo příkladně se zachoval doktor Rieux. Nehledě na nebezpečí, které mu hrozilo, pečoval o nemocné, snažil se zachraňovat lidské životy. Naprosto opačně se zachoval Rambert, novinář, který byl do Wahránu pouze vyslán na služební cestu. Poté, co bylo město uzavřeno do karantény, ho přepadla myšlenka, že jeho se to přece netýká, vždyť on není místní, přece mu musí povolit vycestovat. Pokouší se město opustit nejdříve legálně, nakonec ilegálně. A nakonec otec Paneloux, místní kněz. Pr...

Jako milovník historie jsem se na tuhle knihu opravdu těšila. Od Tučkové jsem kdysi četla Žítkovské bohyně - nenadchlo to, ale číst se to dalo. Jenomže s Gertou Schnirchovou jsem opravdu narazila... Příběh začíná slibně. Gerta je napůl Češka, napůl Němka z Brna, města napůl českého a napůl německého. Přímo se nabízí, aby Gerta byla rozpolcená mezi německým nacismem a českým vlastenectvím a abychom viděli, jak si s nacistickou minulostí některých obyvatel poradí město, kde spolu oba národy žily po staletí. Už tady příběh trošku zklame. Gerta má českou maminku a její nejlepší kamarádkou je Češka Janinka. Jenomže maminka i Janinka zmi zí už na začátku a Gerta je nadále p ouze pod vlivem svého německého otce. Aby si náhodou čtenář nemyslel, že Gerta svého ot ce nesnáší bezdůvodně (vžd yť je jenom fanatický nacista, že), autorka si vymysl ela jakýsi incestní příběh dosti přitažený za vlasy. Přichází konec války a s ním ods un, asi nejlépe napsaná č ást příběhu. Gerta je spolu s ostat...